Své povinnosti si vyřídit skrze počítač s vysokorychlostním připojením na internet, pizzu k tomu si objednat přes mobilní aplikaci a večer sjet sérii oblíbeného seriálu na webové televizi, zatímco se přes sociální síť hádám s člověkem z druhého konce světa o klimatické změně a stavu současné politiky. Zkrátka, moci celý den, týden nebo měsíc prožít víceméně bez toho, abychom museli opustit zdi svého příbytku. Pro generace odpůrců lidí před námi sen, pro mnoho dnešních pracujících vcelku reálná možnost.
Přibývá nejen programátorů, designérů nebo překladatelů, co pracují na volné noze, ale i lidí, kterým rozvoj internetu umožňuje vykonávat alespoň část práce bez toho aby, s nadsázkou řečeno, museli vstát z postele. Kromě nesporných výhod, jakými jsou třeba větší časová flexibilita nebo možnost práce pro ty, kdo nemohou pravidelně docházet do kanceláře, se objevují i obavy, že nám z těchto lidí roste odcizená společnost.
Je to ale pravda? Kolik toho lidé napovídají v běžné práci? Ráno přijdete, sednete ke svému pracovnímu stolu, a pak stejně plníte své vlastní povinnosti, a s ostatními prohodíte tak možná pár nesmělých slov v kuchyňce. A pokud jde o týmové projekty, jaký je rozdíl mezi tím řešit věci přes webkameru a fyzicky se sejít? Z tohoto pohledu se tak zdá, že ani kancelář nám sociální interakci nezaručí, a práce přes počítač naopak není nutně spojená s osamělostí. Jeden problém ale zůstává.
Práce online nabízí daleko méně cest k dosažení jednoho cíle. Například když připravujete prezentaci online, tak máte k dispozici pouze Power Point a virtuální pracovní prostředí, nic moc jiného. Naopak offline můžete využívat nákresy, post-it papírky, můžete trénovat nanečisto. Zkrátka, práce z domu a přes internet z nás nejspíše asociály nedělá, pokud ji dokážeme správně uchopit, ale je velkým rizikem pro naši kreativitu.